Vlákna stvoření (12. pokračování)

Na to, že jsem se chtěl vyhnout složitostem, jsem si předcházejícími odstavci moc nepomohl. Ale když je to tak prostě postavené. Princip reality a realita je jedno a to samé. Čím se věci uskutečňují, tím jsou. Boží zákony nejsou bajkou o perníkové chaloupce, jak je po několik desítek let vykládala věda a také nejsou souborem výmyslů, jak je představuje současná esoterika. Ani jedna z těchto cest k cíly nevede, protože je to jako chtít roztočit kolo vodního mlýnu větrem. Každý cíl se dá uskutečnit jen způsobem, který k němu vede. Kdyby cesta k Bohu vedla přes meditace, tak dnes po planetě pobíhá o několik miliard lidí méně. Jenže opak je pravdou a všechna náboženství opírající se o tuto duchovní praxi, jsou zaseknuté ve středověku. Tím nemyslím technologicky, ale myšlenkově. Zatímco osvícení lidé západního materialismu uvažují o volné energii, základním příjmu, zrušení chudoby, návratu k přírodním principům života, tato společenství ještě nepřekonala žebrajícího mnicha a dělení společnosti na muže a otrokyně.

Pro nás všechny je stále velmi složité se odpoutat od touhy hodnotit svět podle toho, jaký pro nás představuje přínos. Je to stejné, jako kdybych očekával, že mou cestu poznání má uskutečnit někdo jiný a já pak převezmu plody jeho práce. Tak to ale nefunguje. Na této cestě jsem se ocitl sám a jako každý jiný před sebou viděl jen černočernou tmu. Jediné co jsem věděl, že v té tmě cosi je a jestliže to mám objevit, potom musím následovat Boha. Není to snadné, když kráčíte cestou pokus – omyl a po nějaké době za sebou spatřujete jen torza svých vzdušných zámků. Jenže to tak je a člověk tím získává zkušenost. Učí se své vlastní poznání zkoumat a objektivně hodnotit. Neustále na něm pracovat a nespoléhat na to, že co jsem jednou poznal je svatosvatá pravda. Mnohdy to není o mnoho více, než práchnivé prkno na vysutém žebříku, které vám dovolilo se posunout o krůček dál a rozpadne se, sotva z něj sundáte nohu. Ale přesto tu v určitý okamžik je a dovolí vám, onen jeden krůček vykonat. Ono se totiž dost složitě chápe, že naše poznání a my jsme jedno a totéž, takže když v sobě toto poznání neuskutečníte, když se nestanete tím čemu porozumíte, tak se na své cestě uvězníte v první úrovni, která se vám otevře. Tak, jako se to děje ve všech náboženstvích světa. Nenesou v sobě úroveň poznání Boha, ale prožitek sebe sama.

Jistě, vždycky tu musí být někdo, kdo cestu vykoná jako první i když to znamená, že musí absolvovat zkušenost, která ho rozemele na prach. Ale bez toho, ono vědění které se vám otevře, nedoputuje k srdci a ke vší smůle, právě na tom je to celé postaveno. Proto když mluvíte o ctnostech, jako je soucit, laskavost, odpuštění, musí se ve vás každé slovo spojit s pocitem a když o nich přemýšlíte, musíte cítit jak se ve vás roztáčejí energie. Když o nich jen mluvíte a mentorujete nad zkažeností světa, tak jen naháníte déšť nad sousedovo pole. A nakonec to bude on, kdo sklidí z vaší práce bohatou úrodu. Nikdy se nesnažte udělat práci za jiné. Jednak proto, že jim nikdy nemůžete s poznáním předat i porozumění a jednak proto, že vás bude sužovat neustálé zklamání. A to je to, co u duchovních lidí vidíme neustále. Jakési čekání na zázrak, až budou za to, kým jsou, ostatními oceněni. A až budou moci své dokonalé duchovno uskutečnit v dokonalém světě. Nechci tím nijak snižovat jejich úsilí, ale musím také říci, že nikam nevede. Znovu je dobré si připomenout, že jen sami v sobě můžeme růst, bez ohledu na svět kolem nás. A jestliže žijeme v očekávání, budeme čekat do konce věků, protože lidé kolem nás přicházejí a odcházejí, ale jediný kdo zůstává jsem vždy já sám.

Když přemýšlíme o Bohu, přemýšlíme o bytosti, která v sobě nese Květ života, ze kterého jsme se zrodili. Nese jej v sobě v dokonalé podobě a proto jej také následujeme, protože toužíme této dokonalosti dosáhnout. Chceme, aby se náš Květ života stal také naším životem věčným. Aby se zrodil do své nejzářivější podoby, která nás obdaří silou onoho Květu. Je to ale naše volba kterou takto uskutečňujeme. Bůh od nás nic nežádá, ale nemůže nás zprostit toho, kým jsme. A právě odtud pramení naše duchovní cesta. Nikoliv cesta uctívání a bezduché víry, ale cesta uskutečnění. Bez toho abychom onen dokonalý vzor od Boha přenesli k sobě, nelze uskutečnit své božství. Není tak složité tomu porozumět.

zdroj : https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=116542892010297&id=100009637597163